Ekumena, anonymní alkoholici a dno
V poslední době se mi spojily tři příběhy, které jsem poznal během mého kazatelského putování po církvi, které se nedávno završilo.
První příběh. V modlitebně jednoho severomoravského města se scházejí odděleně věřící dvou sobě velmi blízkých církví. Bratři faráři se domluví, že jednou přijede jeden, po druhé druhý. Vytvoří kompromisní bohoslužebný rámec. Dopadá to tak, že na bohoslužby přichází pouze věřící denominace právě sloužícího kazatele.
Příběh druhý. V malém, odlehlém městečku v Sudetech, stiženém nezaměstnaností, sociální patologií, vykořeněností, se ve stejném prostoru schází dvě společenství. Ani jedno nemá vlastního kazatele. Třikrát do měsíce jsou tam bohoslužby jedné církve. Jedenkrát do měsíce se konají bohoslužby církve druhé. Přičemž těchto bohoslužeb by se měli zúčastnit i věřící druhé denominace. Dopadá to tak, že věřící obou denominací jsou ochotni se účastnit pouze bohoslužeb vlastní církve.
Příběh třetí. V menším okresním městě se ob jednu ulici nacházejí dvě malá společenství dvou v ekumeně asi nejbližších církví. Budoucnost obou společenství je problematická. Jedno společenství si nemůže dovolit svého kazatele. To druhé k tomu spěje. V jednom společenství slouží kazatel, který předtím sloužil i v druhé církvi. Přijde návrh, aby se onen kazatel staral o obě společenství a aby obě společenství více spolupracovala. To však i přes vyznání, že věříme v jednu svatou všeobecnou církev a leuenberskou konkordii narazí na odpor nadřízených orgánů, které chtějí, aby pokračovaly dosavadní formy práce. Takže to dopadá tak, že v onom městě jsou ob jednu ulici dvě malá společenství, která nemají vlastního kazatele. Do každého z nich musí z okolí dojíždět kazatelé, kteří jsou už tak dost vytížení. Onen kazatel, který je ochoten sloužit oběma společnenstvím, se vydává raději do civilního zaměstnání. Tato situace je poslední z řady absurdních zážitků, které v minulosti postihly jej a jeho rodinu,.
O čem tyto příběhy svědčí? Nejsou církve v příliš velké míře sami sobě účelem ve své vlastní podobě a tradici? Nejsou příliš závislé na vnějších formách? Uvědomují si, že jim má jít o to samé - zvěstování evangelia především činy a když je potřeba tak i slovy a doprovázení potřebných?
Pokud jsou závislé na vnějších formách a zapomínají na obsah, který mají nést, jedná se o závislost. Závislost se dá definovat i jako porucha vnímání reality, řešení problémů nesprávnými prostředky. Neměl by být účelem existence církví doprovázení oněch příslovečných vdov a sirotků, těch kdo hledají orientaci, duchovně hledajících? To církve svojí roztříštěností a neschopností spolupracovat nenaplňují . Potom to vypadá tak, že ve městě, kde je zastoupeno jedenáct denominací, páchají dva starší lidé společně sebevraždu kvůli strachu z osamělosti a utrpení v budoucnosti.
Nejsou tedy církve závislé na své vnější podobě, tradici, negativním se vymezování vůči odlišnostem? Pokud ano, jsou zde odborníci na závislosti. Velmi úspěšní jsou v léčbě závislosti, v tomto případě alkoholové, anonymní alkoholici. Ti pomáhají závislým lidem až po té, co padnou na dno. Je tedy možné, že církve a společenství trpící závislostmi čeká cesta na dno. Po té se snad zbaví závislosti na vnějších formách a na negativním se vymezování, lpění na vlastní domnělé jedinečnosti. Potom možná jednou nastoupí cestu ke spolupráci a věrohodnosti pro své okolí - cestu evangelia Ježíše Krista, který se skláněl k potřebným. Kolem nás je spousta duchovně hledajících a vyprahlých lidí, pro které je církev nesrozumitelná, nepřijatelná a tito lidé jsou pro církev samu často podezřelí vetřelci. Mám dojem, že pro církev jsou zajímaví pouze tehdy, pokud si je může přetvořit k obrazu svému. Aneb jak pravila jedna mě velmi drahá osoba : " Je to hlavně o vnější fasádě."